Hnusnou normalizační realitu – školu, práci, televizi, kulturu, zábavu, dopravu, divadla, tramvaje, výrobu, lidi… – jsme mj. přebíjeli tím, že jsme chodili na fotbal do Ďolíčku fandit Bohemce, přičemž smysl toho spočíval v tom, že to byl úplný nesmysl – autentická, nekašírovaná iracionalita ve světě řízeném vědeckým světovým názorem, který byl od A do Zet na palici. Taky jsem nebral fotbal ani jako nějakou hru, ale spíš jsem ho měl za očišťující rituál. Něco na způsob zaříkávání démonů, což mě ovšem nebránilo…